Jak jsem to viděl a slyšel já
Právě jsem se vrátil ze hry na zbirožském náměstí. Byla to naše první hra po dlouhé přestávce a tak jsem do Zbirohu vyrážel s určitými obavami. Nezapomněli na nás naši posluchači? Pokud jim muzika scházela tak, jako nám, nebylo třeba obav. Ale co když ne? A bude nám to po tak dlouhé době hrát? Jedna věc je přehrát písničku od začátku do konce. To snad zvládneme. Ale soucítit spolu, dát každé skladbě to, co potřebuje, nepřehrát ji, ale vychutnat si ji spolu s kamarády a posluchači, dát jí to, co dělá Pohodovku Pohodovkou,… Půjde to? Vždyť jsme se rok neviděli,…. Posluchači nás neopustili. To je fajn. Pod slunečníky bylo opět plno, což nás hned na úvod potěšilo i povzbudilo. A teď my. Ivoš odklepl první písničku ve stejném rytmu, v jakém mi bušilo srdce a třásla se kolena. Pro začátek dobrý, alespoň rytmus bychom měli. (Hudba z Marsu)
Hráli jsme Slavonickou polku Vladimíra Fuky. Na úvod ji volíme často. Zpočátku hrají kluci sami a protože se střídají jednotlivé sekce, může si mistr zvuku Jarda Pospíšil všechno pěkně seřídit, poladit a poštelovat. Korekce, sílu, vyvážení jednotlivých nástrojů v kapele. Kluci dobrý. Bylo slyšet, že do toho jdou, jako bychom hráli minulý týden, a ne před rokem. Taky jsem to čekal, nejsou to žádná ořezávátka. Teď přišly na řadu zpěvy. Tady jsem se bál, co budou po ročním povalování hlasivky říkat plné zátěži. Jistě, zkoušel jsem si doma či v autě něco přezpívat, ale bylo mi jasné, že teprve na jevišti se ukáže pravda v celé své nahotě. Mluvím jen za sebe, protože do odposlechu jsem si nechal poslat hlavně sebe, abych dobře slyšel, zda náhodou ta dlouhá pauza nebude signálem pro vhození ručníku do ringu. Během celého prvního poločasu jsme spolu zápasili. Já a moje hlasivky. Dával jsem jim stejné impulzy jako před tou koronavirovou pauzou. Očekával jsem tudíž stejné výstupy, ale už trénink doma a v autě naznačoval, že to nebude až taková pohádka. Dozněla Slavonická polka a prolukou Masarykova náměstí se rozezněl potlesk. Ne vlažný, z povinnosti. Ani bouřlivý. To určitě ne, ale jasný, veselý a upřímný.
První kamínek ze srdce mi spadl. Ale stále mi bylo jasné, že hlasivky neposlouchají tak, jako kdysi. Do první poloviny koncertu jsem vybral takzvané tutovky, tedy písničky, které se těší jak přízni publika, tak v kapele proti nim nejsou výhrady. Navíc jsme museli sázet na tutovky, protože na postu toho, co tvrdí muziku seděl Tomáš Svatoň. Nechtěli jsme mu přidělávat vrásky na čele, protože jsme byli moc rádi, že za Milánka Polomského (dovolujícího si na dovolené) zaskočil. Mimochodem velmi dobře. Ale zpátky na jeviště. S přibývajícími písničkami bylo vidět, že se produkce Pohodovky i po roční přestávce líbí. Přesto mi však neúprosné sluchátko odposlechu vracelo v celé nahotě můj souboj s hlasivkami. Ten stav, v jakém jsme se nacházeli, si pamatuju velmi dobře z dob, kdy jsme s jinou kapelou objížděli vesnické zábavy, plesy a tancovačky. Když člověk nastupuje na jeviště s chřipkou, horečkou a hlasivky mu jasně dávají najevo, že se jim to vůbec, ale vůbec nelíbí. Bylo mi jasné, že brzy musí přijít chvíle pravdy. A to, že hlasivky buď začnou poslouchat a bude všechno jako dřív, nebo že vypoví službu úplně. Snad na mně tyto obavy nebyly moc vidět, ale zvuky ve sluchátku odposlechu byly tu a tam ochraptělé a určitě to nebylo vinou elektroniky. Doufal jsem, že to přikryje Barunka druhým hlasem, či kluci svými nástroji.
Zlom přišel až po přestávce. Hlasivky začaly poslouchat a i já jsem si druhou polovinu koncertu daleko víc užil. Jenom mě mrzí, že jsem zapomněl udělat z této akce nějakou fotografii. Máme jenom tři snímky, jeden z nich je v úvodu příspěvku. Kdyby náhodou někdo z přítomných posluchačů zavítal na naše stránky a byl zároveň vlastníkem nějakého zdařilého obrázku z této akce, pošlete nám ho prosím na e- mail: icermak @ iol.cz
Všem přítomným posluchačům děkujeme za projevenou přízeň a jedné dámě potom za tác obložených chlebíčků. Byly výborné!
Marťas