Čtvrtého června jsme byli zahrát hasičům v Hrádku u Rokycan. Nevím, jestli jsme měli štěstí, nebo jestli zaorodovala svatá Cecilka (patronka muzikantů), ale i když to celý den smrdělo deštěm(houbaři by řekli že vonělo), po celou dobu naší produkce ani nekáplo! Vítr honil po obloze těžké mraky a bylo vidět, že pár kilometrů od Hrádku z nich vypadávají provazy deště. Nad námi ale držela sv. Cecilka svou ochrannou ruku po celou dobu produkce. Posluchačů bylo zpočátku méně, než bychom si přáli, ale bylo to určitě způsobeno tím, že jsme hráli v Hrádku poprvé. A možná také tím, že Milánek (náš tubista a baskytarista v Hrádku bydlící, kamarád, chovatel jezevčíka a lump) neudělal v reklamě vše, co jsme od něj očekávali. Avšak budiž mu odpuštěno. Ledva totiž počal (za mohutné podpory celé Pohodovky) dout do svého nástroje, začaly zpod kopečka vykukovat tváře zvědavých hrádeckých obyvatel. Vykoukli, poslouchali, přišli a zůstali. Bylo jich čím dál, tím víc. Nás to stejně jako pořadatele těšilo. Možná právě proto se tato vydařená akce dočká v budoucnu reprízy. A kdo ví, jestli se koncert nepřesune do kouzelného prostředí hrádeckého divadelního amfiteátru. Závěrem musím ještě zmínit fakt, že sotva jsme dohráli, odtáhla sv. Cecilka svou ochrannou ruku, kterou doposud držela nad Hrádkem a začalo pršet. Celou cestu domů jsme jeli v dešti a místy i v lijáku. Děkujeme Cecilko!
Za zmínku snad ještě stojí fakt, že nejnáročnější den z nás Pohodovkářů měl určitě Martin (baskřídlovka). Dopoledne si jel do hořovické porodnice vyzvednout to nejdražší a nejkrásnější, co život nabízí. Svou ženu (naší zpěvačku Barunku) s novorozenou dcerkou Aničkou. Sotva stačil odvézt holky domů, už pospíchal za Pohodovkou na hru do Hrádku. Odehrál a hned po skončení zase ujížděl do plzeňského divadla, kde ho čekalo jako člena orchestru DJKT* večerní představení.
*DJKT = divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni
